Co na Japonce platí?

Občas slýchávám při různých příležitostech ze strany japonských přátel, že prý jsem víc Japonec než ostatní Japonci. To je trochu odvážné a z mého pohledu dost absurdní tvrzení, ale budiž. Asi se má jednat o kompliment, ale co naplat, s japonskou kulturou přicházím do styku už nějakou tu dobu a doba dívání se na všechno japonské přes růžové brýle je dávno ta tam (pokud někdy vůbec byla), takže si vždy vybavím i některé stereotypy, ve kterých sám sebe příliš nevidím. Dnes se podíváme právě na jednu takovou věc, kterou coby těžký minimalista nejspíš nikdy nepřijmu za své.

V prvé řadě vězte, že Japonci jsou sběrači. Milují sbírání. Všeho možného. A taky v tom sbírání rádi soutěží.
Jen si vezměte pokémony – chyťte je všechny! Sesbírejte všechny kartičky! Když jdeš do chrámu či svatyně, taky si necháš vyhotovit kaligrafický podpis daného svatostánku do speciální knížečky – a pak se ti může při jejím listování pnout hruď nad tím, kde všude jsi byl. Češi vyhazují účtenky jedna radost (pokud to zrovna nejsou exoti s hromadou volného času, kteří hrají Účtenkovku), ale mnozí Japonci je naopak pečlivě sbírají, aby měli přehled o svých výdajích. Když řekneš Japonci o tom, že si na českých památkách můžeš koupit turistickou známku, je na novou vášeň zaděláno. K tomu, že si odvážejí z Česka desítky pivních podtácků, nemusím asi už nic dodávat…
Taky moc rádi sestavují žebříčky a různé „top 3“, „top 10“, a to už od nepaměti. Opravdu byste se divili, na co všechno v Japonsku existují žebříčky. Češi se v tomto podle mě zas tolik neliší, ale dnes se právě podíváme na to, v čem ano.

Nuže: co je zde výrazně jiné oproti Česku, je podíl užívání kreditních karet oproti těm debetním. A samozřejmě povědomí o tom, jaký je rozdíl mezi kreditní a debetní kartou – pokud jste se teď zarazili, co je „debetní karta“, tak to je přesně to, co máte v peněžence. Jo. Ne kreditní, ale debetní kartu tam s největší pravděpodobností máte.

Mrknete-li do peněženky Japonce, uvidíte, že je napěchovaná kartami – pokud tedy na ty karty nemá vyloženě speciální pouzdro. Jsou to nejrůznější věrnostní karty, IC karty, řidičák, kreditní karty, karty na výběr z bankomatu, karty k užití na úřadě… uf, je jich tolik, že si jako minimalisté jen říkáte, koho to může bavit s sebou pořád všude tahat.

Jak jsem na tom byl já v Česku: občanka, řidičák, platební karta, kartička zdravotního pojištění, ISIC, asi dvě věrnostní a tím končíme. Co víc bych tam taky měl mít, že jo?

Můžete si jich tam narvat mraky! Zdroj: rakutenichiba

Oproti Česku je dále specifické to, že kreditní karty zde vydává kdekdo, nejen finanční ústavy. Představte si třeba obchoďák typu Olympia v Brně – vydá vám kartu, kterou si provážete s vlastním bankovním účtem, a za nákupy, které v obchodech v Olympii uděláte, dostanete nazpět nějaké peníze nebo body, které pak můžete různě využít. Můžete s ní samozřejmě platit i mimo Olympii, ale už se žádného bonusu nedočkáte.

Takovou japonskou klasikou, která je momentálně asi nejrozšířenější a nejdostupnější, protože je do jejího systému zapojena spousta obchodů, je třeba Rakuten Card. Za každých utracených 100 jenů dostanete 1 bod, přičemž 1 bod = 1 jen, tedy na naše asi dvacetník. Je vám tedy jasné, že žádná sláva se nekoná, na druhou stranu ale lepší než drátem do oka a každý bonus je fajn. Za měsíc vám ty bodíky dají aspoň na… zaplacení složenky na plyn. Pokud ho teda používáte opravdu málo.
Když jste cizinec, tak je to ale trochu horší. Podobně jako hypotéka či jiná půjčka od banky, i kreditní karta v podstatě představuje půjčku od banky či jiné instituce, a abyste mohli získat kreditní kartu, musíte jim nejprve dokázat, že jste spolehliví plátci, kteří mají stabilní příjem a nezdrhnou ze dne na den z Japonska s nezaplacenými účty. Navíc jak už to tak u Japonců bývá, tak v zásadních rozhodnutích nikam nespěchají a před vynesením rozsudku si vás velmi důkladně prolustrují.

Takže je vám asi už jasné, že šance na vydání kreditní karty pro cizince je velmi, velmi nízká.

V praxi to znamená, že pokud nežijete v Japonsku delší dobu, nepracujete pro nějakou hodně renomovanou firmu na stálý úvazek za krásné peníze a nejste připoutáni k japonské půdě ještě něčím dalším (ideálně třeba manželským svazkem), tak vám ji s největší pravděpodobností nevydají. Vše je navíc korunováno skutečností, že existuje centrální registr kreditních karet, kde se japonské instituce vzájemně dělí o informace o vydávání kreditních kartách svých klientů, a to včetně neúspěšných žádostí. Takže pokud máte smůlu u instituce A a zkusíte štěstí u instituce B, ta si prostřednictvím této databáze snadno zjistí, že už jste to neúspěšně zkoušeli u instituce A, čímž se jen urychlí rozhodnutí, že vám ji nevydají ani tam.

Když se můj kamarád dozvěděl, že mi Rakuten Card ani žádnou jinou kreditku nevydají, tak ho z toho málem trefil šlak. Jéžišmárja, on nebude moci sbírat body!

Bože můj, no prostě konec světa.

To se mi chce kolikrát říct, ale stejně mi to nedá a taky se snažím nějaké body sbírat, protože pokud to tak všichni dělají, tak na tom přeci něco být musí. Ale jak tedy?

Řešením je vybrat si takovou kartu, která není kreditní, ale která funguje podobně jako věrnostní karty u nás – čili že si u pokladny pípnete, zaplatíte debetní kartou či hotovostí a přičtou se vám na kartu body. A někdy je to tak, že si můžete vybrat, jestli chcete kartu používat v podobě debetní/kreditní, nebo jen věrnostní – taková je třeba T-Card. Registrace je velmi jednoduchá a bodíky zvané T-Point se jen sypou.
Milé je, že když si třeba v místním supermarketu nevezmete plastový sáček, přičtou vám roztomilý bonus v podobě dvou bodů, které nesou označení ekopointo. Tak jako bývají slevy na různé zboží, tak bývají i bonusy v podobě získání vyššího množství bodů při zakoupení vybraného zboží. A když už máte bodů požehnaně nastřádáno? Můžete je směnit za věcné dary (které jsou ale pěkně na ho*no, 300 bodů za 6 barevných pastelek fakt směňovat nebudu), nebo použít podobně jako u Rakuten Card na cokoli – v kurzu 1 bod = 1 jen.
Vzhledem k tomu, že jsou zde možnosti získání většího množství bodů o něco lepší než u Rakuten Card, tak ji používám poměrně často. Na druhou stranu je zde výběr obchodů mírně omezenější, ale ne zas o tolik.

Slavnostní moment, kdy jsem získal svou první bodíkovou kartu.

Teď se pojďme podívat na dvě základní fráze:

Pointo ga tamaru! POINTO GA TAMARU!!! = Body se budou jen hromadit! (Kouzelná fráze, na kterou Japonci slyší. Kdyby se stalo, že se sblížím s japonskou slečnou a měl pocit, že TO jen předstírá, tak vím, že když zakřičím tohle, tak TO rozhodně okamžitě přijde.)

Pointo kádo o omoči dešó ka? = Máte bodovou kartičku? (Furt se mě na to v obchodech ptají. Kdo ji nemá, jako by nebyl.)

Když už jsme u těch bodíků a karet, tak mi to dneska nedalo a byl jsem si ve svém oblíbeném obchoďáku Parco koupit rýžovar. Jak už jsem předeslal výše, tady mají i obchoďáky své vlastní kreditky, a dnes měli právě bonus pro nové zákazníky v podobě získání ooooohromného množství bodů a dalších výhod, které už jsem stejně zapomněl. Sarkasticky jsem se zaksichtil na chlapíka s tím, že mně jako cizákovi Parco rozhodně nic nevydá, ale když mi na to sdělil, že bez ohledu na výsledek dostanu na místě slevový kupón na 500 jenů za ten rýžovar, neodolal jsem a už jsem do tabletu zobal žádost o vydání kreditky. Tu lze použít jen v tomto obchoďáku, měsíční limit je nízký, žádost byla navíc odeslána přímo z jejich tabletu, takže žádná tajemná žádost z domova, kde mi to může naklápat i pes. Jelikož jsem optimista, takže věřím, že se má šance na vydání kreditní karty oproti předchozím pokusům tímto zvýšila z 1 % na sympatická 2 %. Výsledek tuším, ale už jen to, že mi nepřišel zamítavý mail do pár hodin, považuji za úspěch. Tak uvidíme.

Možná si říkáte, že na bodících a kreditkách přece nemůžou stát veškeré možnosti výhodného nakupování. A máte pravdu – přesně od toho je tady aplikace PayPay. S ní se žádné bodíky nesbírají, ale z každého nákupu uskutečněného prostřednictvím této aplikace se vám rovnou vrací 2–5 % z ceny nákupu. A aby toho nebylo málo, pokaždé máte šanci, že dostanete proplacen celý nákup až do výše tisíce jenů, což je asi 200 Kč. A jak by řekl Horst Fuchs – a to se vyplatí! Víc než nějaké posrané bodíky. PayPay používám už asi tři týdny a za tu dobu jsem přesně třikrát dostal celý nákup proplacen. To jde.
Pokud si říkáte, že byste při návštěvě Japonska mohli PayPay také zkusit, tak mi ale dovolte vaše nadšení trochu zchladit, protože pro pouhého turistu to nemá moc smysl. Je to z toho důvodu, že peníze vám dorazí až zhruba za měsíc po platbě, takže pokud neplánujete nějakou hodně dlouhou dovolenou v Japonsku, abyste si mohli peníze vybrat, tak to pro vás moc smysl mít nebude.

Takže jak momentálně funguju: kde je možné platit s PayPay, tam platím pomocí něj. Pokud je tam možné sbírat T-Point, sbírám je – tyto dvě služby se nevylučují, například v takovém FamilyMart lze použít obojí – nejdřív si tedy pípnu T-Card a pak zaplatím pomocí PayPay. A tam, kde není možné použít ani jedno z toho, používám českou kartu od Air Bank – stejně jako v Česku platí, že když ji použiju 5× do měsíce, dostanu na konci měsíce úrok.
Není to tak zlé, řekl bych.

Ale jinak mě samozřejmě sbírání bodů nechává klidným, to víte!